listopad/prosinec 2016

 

Život v budoucnosti

 

Jak Květuška a Eliška Kropáčková zachránili město před povodní

Autorkou je naše IV žačka  4. třídy Kamila Máčová

Když si takhle na jaře sednete na louku a budete pečlivě pozorovat právě rozkvetlý květ, možná na něm uvidíte malého tvorečka. Není to ani elf, ani víla, dokonce ani brouček či mravenec, ale prostě Květuška. A stejně jako lidé, taky Květušky mají svá jména. Například ve fialce žije Fialenka, v růži Růženka, ve sněžence Sněhurka a představte si v tulipánu žije kluk jménem Tulibuk! Vidím, že mi to nevěříte. No dobrá, řeknu vám o nich jeden příběh, který se opravdu stal a to dokonce v našem městě.

Stalo se to před třemi roky, kdy mi bylo šest let. Matka Příroda měla toho dne ne zrovna dobrou náladu a přestalo jí bavit dívat se na to, jak lidé vyhazují všemožné odpadky do řeky, na zem a do popelnic, kam nepatří. Stále si myslela, že lidé začnou používat ty žluté, modré a zelené kontejnery, které vymyslela spolu se strýčkem Ekoušem a firmou Příroda s.o.s., ale bohužel. Také nahlédla domů k Dvořákům a zjistila, že auto nemá už jen pan Dvořák, ale i paní Dvořáková a dokonce jejich šestiletý David Dvořák má už na auto připravenou slevovou poukázku. Ve špatné náladě si alespoň vypůjčila loď, že si sjede Vltavu, ale co neviděla. Všude plavaly plastové lahve, krabičky od cigaret, po břehu se válelo sklo. A to už jí vážně naštvalo a svolala na město Český Krumlov velikánkou povodeň.

Byla to hrůza, co vám budu povídat. Večer přišel prudký přívalový déšť a do rána stoupla hladina řeky Vltavy o metr výš. A takhle to pokračovalo další dny. Lidé byli vyplašení a začali dělat vše pro záchranu města. Nejhůř na tom byli Kropáčkovi. Ti museli dokonce svůj dům opustit a ubytovat se na nějaký čas ve školní tělocvičně. To se nejvíce líbilo jejich dceři Elišce. Ta se chvíli houpala na kruzích, potom šplhala po laně, ale i to jí samozřejmě nakonec přestalo bavit. Odešla tedy bez dovolení rodičů na procházku ven a zamířila rovnou ke Křížové hoře. Celá udýchaná vyběhla nahoru a šla dál a dál do hlubokého lesa. Najednou se před ní otevřela mýtina a Eliška zůstala stát celá překvapená. Celý palouk byl porostlý všemožnými květinami, z nichž většinu ještě nikdy v životě neviděla. Poznala například pampelišku, sedmikrásku či kopretinu, ale žádné další květiny jí prostě nic neříkaly. Šla opatrně, aby na žádnou z květin nešlápla a najednou pod sebou spatřila něco neuvěřitelného. Květiny se splétaly do jakési překrásné stavby a tvořily takové květinové království. Eliška si k němu přisedla a zahleděla se na tu nádheru. A co najednou nevidí? Z jedné květinky vykukuje malá hlavička, za chvíli tělíčko a už je tady mrňavý človíček.

„Co jsi zač?“, ptá se ho Eliška.

Malého človíčka sice Elišky přítomnost vylekala, ale když v ní poznal hodnou duši, odpověděl tichým hláskem: „Jsem Květuška.“

„Květuška?“, vykulila oči Eliška: „Co to je?“

„Ty neznáš Květušky? Žijeme v každé květině. Každá z kytek má jednu Květušku. Jen se podívej!“

Eliška sklonila ještě více hlavu a opravdu. V každé kytičce přebýval jeden malinký tvoreček. Jeden zrovna čistil pestík, druhý oprašoval okvětní lístky a další si jen tak polehával na kopretině.

„Jak to, že jsem o vás nikdy neslyšela?“, zeptala se překvapeně Eliška.

„Protože jsi nepozorná stejně jako spousta ostatních lidí.“, odpověděl smutně Květuška. „Jen tak chodíte, šlapete nám po květinách a ničeho si nevážíte. Dokonce tuhle jeden z vás odhodil tamhle ke Karafiátkovi nedopalek od cigarety a ten málem uhořel. Fuj, ani vzpomínat se mi na to nechce…“

Eliška se zastyděla: „To je mi moc líto. Skutečně vám tolik ubližujeme?“

Květuška nad tím mávl rukou a zeptal se: „Co tě sem vlastně přivádí?“

V tu chvíli si Eliška vzpomněla, jaká hrůza se děje dole ve městě a začala Květuškovi vyprávět vše pěkně od začátku.

Květuška se zamyšleně poškrábal na hlavě, potom pískl na prsty a ze všech květů v okolí začali vylézat ostatní malí človíčkové a utíkali na sněm.

„Květušky, toto je Eliška.“, představil je navzájem človíček: „Má velké trápení. Matka Příroda svolala na jejich město obrovskou povodeň a ona teď nemá kde bydlet.“

„Jdeme za Matkou Přírodou k velikému stromu, zkusíme jí domluvit.“, souhlasili všichni ostatní a vyskákali na Elišku. „Jdi přímo rovně a támhle uvidíš její sídlo.“, poradili jí.

Když došla Eliška na místo, Květuška z ní slezl a zaklepal opatrně na dub: „Matko Přírodo, potřebujeme s Tebou mluvit!“

Zevnitř se ozvalo zívnutí, ale pak se přeci jen dub otevřel a vyšla z něj Matka Příroda v celé své kráse. Nejprve uviděla Elišku a zamračila se: „To ty jsi taky jedna z těch kazisvětů, kteří ničí moje dary?“

Eliška sklopila oči, ale to už spustil Květuška: „Matko Přírodo, svolala jsi velkou povodeň a Eliška přišla o domov a teď nemá kde bydlet.“

„No a co? Ničí moji přírodu, má, co si zasluhuje!“, odpověděla ještě stále zamračeně Matka Příroda.

Eliška se zamyslela a řekla rychle: „Matko Přírodo, mám nápad. Chodím do školy na Lineckou a tam máme spoustu šikovných panů učitelů. Mohla bych jim navrhnout, aby založili ekologický kroužek a všem dětem pěkně od začátku vysvětlili, proč je potřeba přírodu chránit. Děti by to potom vysvětlily svým rodičům a všem příbuzným.“

„To ale nestačí!“, řekla Matka Příroda, ale už se trochu začínala usmívat.

„Také bychom mohli začít navštěvovat ekofilmy a víc si o ochraně přírody ve škole povídat.“, navrhla dále Eliška.

„A ty sama něco o ochraně přírody víš?“, zeptala se Matka Příroda.

„No samozřejmě, že vím.“, odpověděla Eliška: „Například vím, že do modré popelnice patří papír, do zelené sklo a do žluté plasty. Také vím, že bychom měli omezit jízdu autem, protože výfukové plyny významně znečišťují ovzduší. A také vlastně vím, že je na zemi spousta živočichů a rostlin, kterých už je málo a musíme je chránit.“

Matka Příroda se zamyslela: „A ty bys pro nás opravdu něco podobného udělala?“

„Ano, slibuji. Pro přírodu udělám všechno!“, slíbila Eliška a Matka Příroda shlédla dolů k městu a mávla kouzelným proutkem. V tu ránu začala vodní hladina pomalu klesat.

Matka Příroda se usmála, zamávala Elišce i Květuškům a opět se vrátila do svého domu.

Eliška s nadšením odnesla Květušky zpátky do jejich království a vroucně se s nimi rozloučila.

„Že nebudeš ty ani tví kamarádi šlapat po kytičkách?“, zeptal se ještě nakonec Květuška a Eliška s nadšením slíbila: „Nikdy, Květuško! A řeknu to i všem okolo!“

A tak vlastně Květušky a Eliška Kropáčková zachránili město Český Krumlov od povodně.

Ale řeknu vám ještě něco. Letos jsem plula s rodiči po Vltavě a trochu se bojím, že na nás přijde další povodeň. Tolik odpadků, kolik je na břehu řeky jsem snad v životě neviděla. Budu muset najít Elišku Kropáčkovou a zajít spolu s ní za Květuškama, abychom se domluvili, co s tím vlastně uděláme.

diplom2016 papjery krajske    diplompap01    diplompap02

logo skoly snapisem© 2017 Vydává: Školy Březová - střední odborná škola, základní škola a mateřská škola, Březová, okres Uherské Hradiště.
Šéfredaktor: MgA. Andrej Ševčík, e-mail: papjerky@gmail.com

www.zsbrezova.eu