červen 2017

 

Cestovatelské

 

Co nám dalo individuální vzdělávání?

Tímto článkem bychom chtěli moc poděkovat hlavně panu řediteli, že nám umožnil tento typ vzdělávání. Chtěli bychom poděkovat i učitelům za přívětivost a za informace, které nám předali. Určitě musíme poděkovat i všem rodičům, protože nám pomáhali ve vzdělávání, a věřte, že to pro ně nebylo vůbec jednoduché. Přejeme dalším žákům IV hodně štěstí, zdraví, úspěchů, radosti, ať se Vám všem moc daří. A pokud se rozhodujete a přemýšlíte nad IV, určitě se nebojte to zkusit, hodiny jsou nejen plné zábavy, ale také plné užitečných informací, a pokud si nebudete vědět s něčím rady, na škole není učitel, který by vám nepomohl. Věřte nám, že když budete ze školy odcházet, uroníte slzičku stejně jako my. Tak ještě jednou MOC DĚKUJEME :)


Amča

amcaAhoj, jmenuji se Amálie Oulehlová a je mi 15 let. Mojí mamince již v jejím raném věku lidé říkali, že by mohla být učitelkou. Měla doma tabuli a křídu a příbuzenstvu přednášela školní učivo. :-)

Ve škole pak sice nikdy neučila, ale přesto se tato předpověď vyplnila tím, že se na celých devět let stala mojí osobní domácí učitelkou. Maminka s tatínkem jezdívali dříve jako vedoucí na tábory a na jednom školení pro lidi pracující s dětmi se setkali s manželi, kteří nadšeně mluvili o domácím vzdělávání, které sami praktikovali, a tak moji rodiče o této možnosti začali uvažovat dávno předtím, než jsem vůbec byla na světě. Maminka také měla v práci kolegyni, jejíž vnoučata žila se svými rodiči v USA a učila se také doma. Jedno z nich dokonce nejen základní, ale i střední školu a pak většina z nich šla na univerzitu. Když už jsem se narodila já, měli moji rodiče pár známých, kteří také učili své děti doma. Takže, když se přiblížil čas mého nástupu do první třídy, měli jasno.

Můj první den ve škole na zahájení školního roku byl pro mě velmi sváteční den, na který jsem se dlouho připravovala a těšila, jelikož mě učení se něčemu novému vždy fascinovalo. První a druhou třídu jsem absolvovala ve škole, která byla ve vedlejší dědině a do které maminka dříve chodila. Ředitelem zde nyní byl učitel, který si maminku dobře pamatoval jako vynikající žákyni, a proto s tím neměl žádný problém a přijal nás na individuální vzdělávání. Občas jsem chodila do třídy za ostatními dětmi a již při druhé návštěvě v první třídě mi přišel od jednoho sedmiletého spolužáka milý dopis se srdíčkem. :-D Zapojila jsem se i do několika zájmových kroužků na škole.

Také doma jsme si vždy dělaly s maminkou na začátek a konec školního roku takovou malou domácí slavnost. Sváteční oblečení, květiny, slova díků a ocenění, drobné dárečky a něco dobrého na prostřeném stole. Hlavně když jsem byla malá, hodně jsme si při vyučování „hrály“, mamka se snažila podat mi probírané učivo názornou a přitažlivou formou. Samozřejmě to za ty roky byly i hodiny perné a usilovné školní práce. Zatímco doma jsme prožívaly s maminkou při výuce neopakovatelně šťastné chvíle a ve škole při přezkoušení jsem měla samé jedničky, setkávali jsme se občas i s nepochopením. Na jedné straně bylo mnoho těch, včetně pana ředitele na naší první škole, kteří si naší práce vážili a nešetřili slovy uznání, ale našli se i ti, kteří k našemu odlišnému a nezvyklému způsobu plnění školní docházky zaujímali kritický až nepřátelský postoj. Co myslíte, co v takové situaci člověk nejvíc potřebuje?

Cítili jsme touhu být více v kontaktu s lidmi, kteří jsou s námi na jedné lodi. Měli jsme sice dvě rodiny, které také měly domácí vzdělávání, maminky si vyměňovaly zkušenosti a párkrát jsme se i učili společně, ale na naší škole jsem byla jediný individuálně vzdělávaný žák. Rozhodli jsme se od třetí třídy pro změnu a na doporučení našich známých, kteří tam byli spokojeni, přestoupili na novou školu do Vraného nad Vltavou, kde se počet individuálně vzdělávaných žáků pohyboval už v řádu stovek. Měli jsme zázemí, měli jsme skutečně už ten pravý individuální přístup a velkou podporu ze strany školy.

Někteří „rypálci“ třeba tvrdí, že děti na individuálním vzdělávání žijí izolovaně od dětských kolektivů. Pokud nějaké takové děti vůbec jsou, myslím si, že je to jejich věc, když jim právě toto z nějakých důvodů vyhovuje. Já osobně jsem navštěvovala celou řadu zájmových kroužků. Aktivně jsem se zapojovala také do dění v obci. Pravidelně si mě paní starostka zvala na akce jako je vítání občánků, vánoční besídky, abych tam zazpívala, zarecitovala, později i zahrála na kytaru apod. A těšilo nás, že můžeme i lidem v malé vesnici ukázat, že domácí vzdělávání neznamená podřadné nebo nedostatečné vzdělávání.

První stupeň uběhl jako voda a řešilo se dilema „ co teď?“, budeme dál pokračovat na individuálním vzdělávání? S bývalými žáky ze sousední obce jsem již neměla kontakt a navíc v tom věku již měli na své škole takové ty partičky, do kterých jen neradi pouštěli nějaké nové lidi. Když jsme se dověděli o škole na Březové s jejím nadstandardním servisem pro žáky a jejich vzdělavatele (jako je moodle s množstvím výukových materiálů a testů a úžasné online hodiny), bylo rozhodnuto, že jdeme do toho. I druhý stupeň zvládneme! Nejsme na to sami!

Tato škola respektuje individualitu svých žáků, ale také nám otevřela dveře i srdce pro naši potřebu někam patřit a vídat se s kolektivem. Takže jsem se každý rok zúčastňovala různých akcí pořádaných školou, školních výletů nebo návštěv na vyučování ve třídě s místními žáky na Březové.

Od osmé třídy jsem začala navštěvovat online hodiny na Skypu, které byly pro mě přínosem a motivací. Měla jsem tak možnost více se seznámit s učiteli i ostatními individuálně vzdělávanými spolužáky. Od 9. třídy se k nám přidalo mnoho dalších spolužáků a také přibylo online hodin, což bylo fajn. Sešli jsme se tu opravdu moc skvělá parta a myslím, že jsme zažili spoustu hezkých chvil, i když jen přes Skype, a strašně moc doufám v to a těším se, že se jednou sejdeme i osobně.

Na domácím vzdělávání jsem byla od počátku až doteď šťastná a poskytovalo mi možnosti, které bych si vlastně nemohla dovolit, když bych musela navštěvovat denně kamennou školu. Například učit se starání se o domácnost, vaření, péči o domácí mazlíčky, pomoc na zahradě... (a to i před výukou nebo mezi výukou, tak jak to běžný život sám vyžaduje, tedy jednou z výhod je právě časová flexibilita) a také spoustu zájmových kroužků a dalších aktivit. Sami nejspíš uznáte i to, že já, jakožto doma vzdělávaná žákyně, jsem měla tu možnost pobývat více času v přírodě a učit se i na zahradě apod.

Letošní rok jsem byla přijata na obě gymnázia do SGV i SOŠG a na jedno z nich od září nastupuji. Skončením deváté třídy se mi vlastně uzavírá první etapa mého života a vstupuji do té další. Moc děkuji své mamince za to, že to se mnou těch 9 let zvládla a děkuji moc učitelům za jejich přístup a prožité hodiny na Skypu. Moc mi bude chybět má třída, učitelé a učení s mamkou a strašně moc ráda budu na toto období mého života vzpomínat.


Verča

vercaMé jméno je Veronika Piklová (jsem z jižních Čech), jsem žačkou školy Březová a studuji individuálně. Na škole Březová jsem díky mému snu i vzdělání. Mým snem je být úspěšná v tom, co dělám. Dělám atletiku již od malička a chci se neustále posouvat dál. Díky individuálnímu vzdělávání jsem tam, kde můžu být. Jsem jiná než ostatní tím, že se nebojím experimentovat. Strach nás brzdí nejvíce, díky strachu se někdy nedostaneme tam, kam chceme, neuděláme věci, které chceme… Musíme se naučit zkoušet dělat nové věci. To je to, co mě teď posunulo. Často se nás ostatní ptají, jestli se toho nebojíme, snad toho, jestli se nebojíme vyčnívat z davu, jestli se nebojíme, že budeme vytržení z kolektivu, jestli se nebojíme, že budeme zaostávat, jestli se nebojíme, že budeme nevzdělaní. Proč bychom se měli bát?

Chtěla bych začít psát vše od začátku, tak jak to bylo. Vše začalo předminulý rok, kdy jsem navštěvovala kamennou školu. Ve škole jsem měla hned několik problémů. Již před 5 lety jsem začala dělat jachting, jezdila jsem hodně po světě, sama, když jsem jezdila na mezinárodní soutěže, tak jsem se nemohla učit, protože jsem se soustředila na závod. Vždy když jsem se vrátila například z mistrovství světa, tak mě učitelé nechtěli nechat rozkoukat, vždy řekli, že je mojí povinností, abych se to naučila, že je nezajímá, že jsem byla mimo Českou republiku. Za tři roky dělání jachtingu jsem se stala například mistryní Evropy. Po nějaké době jsem se rozešla s mou parťačkou, se kterou jsem jezdila na skyffu. Ona chtěla dělat olympijskou kampaň a mně bylo teprve 13 let, což není pro olympijské hry zrovna nejlepší věk. Po pár týdnech dohadování jsme se rozešly. Tímto skončila jedna kapitola v mém životě. Jelikož jsem byla mladá, neměla jsem žádné priority, moc jsem toho ještě v životě nechápala. Zpětně si říkám, že když jsem jela sama na 10 dní do Holandska na závody ve 12 letech, tak se sama sebe ptám, jestli bych to teď zvládla. Po roce, když jsem k sobě v jachtingu neměla žádného parťáka, mé nadšení do jachtingu ustálo. Přišla zima a já jsem s jachtingem skončila. Musím říci, že je štěstí, že mám takové rodiče, jaké mám. I když jsem dělala jachting, tak jsem jako doplňkově dělala pořád atletiku. K atletice jsem se po skončení s jachtingem zpět vrátila, teď jsem šťastná, protože mi to otevřelo oči. Atletiku dělám už 8 let a je se mnou od malička. Postupem času jsem jezdila na soustředění v době školy, chtěla běhat dvakrát denně a to jsem v mé minulé škole nemohla. Navíc mě nikdo nechápal, cíle v mé třídě byly asi takové: až budu velký, chci být kuchařem ve školní jídelně nebo: až budu velká, nechci nic dělat, budu dostávat peníze od státu. Já jsem se s těmito dětmi nemohla srovnat, měla jsem asi jiné priority. Dalším problémem bylo naše bydliště. Bydlíme daleko od mé bývalé školy, takže jsem každý den bez výjimky čekala tři hodiny, než pro mě bude moci mamka přijet. Celé prázdniny jsme přemýšleli, jak to uděláme. Do školy už jsem se po prázdninách vrátit nechtěla.

Mamka si jeden den sedla k počítači a hledala… Po chvíli mi oznámila, že znovu narazila jako před lety, kdy jsme se poprvé rozhodovali o nějakém jiném alternativním vzdělání, na jakousi školu na Březové, která umožňuje studium individuálně. Nejprve jsem se bála, protože jsem si myslela, že to nezvládnu, opak je skutečností. V září jsme s mými sourozenci nastoupili na tuto školu. Hned první týden jsem byla nadšená. Byla jsem nadšená z učitelů, spolužáků, pana ředitele a přístupu školy. Vše bylo velice profesionální. Tato škola mi za necelý rok studia umožnila běhat dvakrát denně, jezdit na závody, jezdit na soustředění, věnovat se tomu, co chci, být individuální, cestovat, poznávat a hlavně mi umožní vše, co potřebuji. Rok na této škole mi otevřel dveře do světa…Za to moc děkuji. Jsem v devátém ročníku, a tak přišlo rozhodování, kam na střední školu. V úvahu přišly nejprve dvě školy, pak i škola Březová. První škola bylo sportovní gymnázium, druhá škola byla mezinárodní a výuka probíhá pouze v anglickém jazyce, třetí možností byla právě škola Březová. Když se mě někdo zeptá, pro co a proč jsem se rozhodla pro školu na Březové, odpovím, že tato škola mi dá vše, co potřebuji. Rozhodla jsem se, že se budu znovu individuálně vzdělávat. Velice mě láká být někým, kdo jako první v České republice vyzkouší tuto formu vzdělání a vystuduje takto i střední školu. Chtěla bych to zvládnout. Na příští čtyři roky na škole Březová se velice těším. V září jsem domluvená s rodiči na mém vlastním nápadu, že si dám několik cílů, které chci splnit. Chtěla bych vyjet studovat do zahraničí na několik měsíců, složit nějaké zkoušky a certifikáty, ale hlavně dostat se co nejvýše v atletice, to je pro mě nyní prioritou, strašně mě to baví, tak proč se nesnažit o úspěch? Doufám, že čtyři roky a maturita tady na škole bude příjemná pro mě, pana ředitele, pány učitele a paní učitelky, jako to bylo do nynějška.

Z celého srdce děkuji škole Březová za možnost individuálního vzdělání, za otevření očí, za otevření dveří do světa. Děkuji za vše. Pokud budu mít v budoucnu děti, tak nebudou chodit nikam jinam než sem. Jsem si jistá, že jsem si formu vzdělání vybrala dobře. Bude to obrovská výzva, ale já mám výzvy ráda. Ještě jednou velké díky.


Michal

michalProč jsem IV žákem na Březové? Na klasické škole jsem měl problémy se šikanou a nemohl jsem se soustředit na učení. Domácí vzdělávání mi vyhovuje, protože nezvoní v době, kdy je rozdělaná práce. Leží na základech samostudia a můžu si tak dohledávat zajímavosti k danému učivu a díky tomu si ho lépe zapamatovat. Žáci nejsou pod zátěží častých přepadových písemek a naučí se toho mnohem více než ve standardní škole. Práci bez stresu využívají i největší americké firmy, např. Google, tak proč ne my. Naše znalosti kontrolují na online hodinách, a pokud něco nevíme, vždy nám učitelé ochotně pomůžou.

Díky takto povinně nepovinnému se můžu již nyní věnovat své firmě – Včelařství Míša a zároveň studovat. Ke včelkám se musí podle počasí a ne podle rozvrhu. Samozřejmě musím učivo zvládnout v jinou dobu, třeba když v neděli prší. Děkuji tímto panu řediteli i učitelům za možnost tohoto studia a díky lyceu v jeho pokračování na střední škole.

Online je prostě lepší – aspoň pro mě.

 

 

 

 

 

 


Šimon

simonAhoj, jmenuji se Šimon Kosev a je mi 15 let. Když jsem chodíval do kamenné školy, tak jsem si dost často nesedl s učiteli a učitelkami a to mi většinou kazilo šance se pořádně naučit nějaký předmět. Též jsem si nepadl do oka s některými žáky ve třídě, a tak jsem byl takový třídní „odpadlík“. Ale jednoho dne jsem se dozvěděl, že budu přehlášený na Březovou, a tak jsem byl zvědavý, co z toho bude. Teď už jsem v deváté třídě a na téhle škole jsem zatím neměl skoro žádné problémy s tím, že bych si nesedl s nějakými učiteli nebo tak, a vždycky když je problém, tak se stačí zeptat a člověk hned ví, co a jak, a myslím si, že tenhle způsob vyučování pro mě byla taková nová šance pro lepší výsledky.

A tímto bych chtěl poděkovat všem učitelům a panu řediteli Zimčíkovi za tuto možnost vzdělávání.

 

 

 

 

 

 

 


Klaudie

klaudieJmenuji se Klaudie Šudřichová. Ve třech letech jsem se zamilovala do videí Vanessi Mae. Chtěla jsem být stejná jako ona. I přes počáteční nesouhlas rodičů jsem si nakonec prosadila svou a v šesti letech jsem nastoupila do ZUŠ v Břeclavi. Začala jsem chodit k vynikající paní učitelce, která mě připravovala a motivovala k tomu být stále lepší a lepší. Bohužel jsem na tom nebyla imunitně nejlépe a díky nemocem, ale i soutěžím v ZUŠ se mi ve škole nasčítalo hodně zameškaných hodin a začala jsem mít problémy.

Na prvním stupni nás učila velmi tolerantní a chápavá paní učitelka, ke které jsme mohli být otevření a upřímní. Všechny děti ji měly moc rády. Asi i pro to pro mě byl druhý stupeň velkou změnou a šokem. Byla jsem hodně ovlivněná zahraničními filmy, protože jsem si druhý stupeň spletla s místem, kde lidi opětují můj zájem o informace a vyslechnou si můj názor.

Šestá třída pro mě byla hodně problematický rok. Na začátku školního roku jsem měla zánět středního ucha, v prosinci jsem dostala zápal plic a v květnu jsem se dostala až do celostátního kola houslové soutěže. Moje paní učitelka třídní na množství mých absencí nereagovala pozitivně. Přestože jsem měla velký zájem o informace, bavila mě matematika, fyzika a chemie, ráda jsem psala a vymýšlela příběhy, nevycházela jsem s některými učiteli dobře. Zameškané hodiny jsem se snažila kompenzovat množstvím projektů, ale také psaním školního časopisu. Ale ani to paní učitelce třídní nestačilo. Projekty označila jako nedostatečné a časopis skartovala. I nadále jsem se snažila s paní učitelkou třídní vycházet. Horší bylo, že kolegyně paní učitelky třídní, se kterými se kamarádila, mi začaly dělat také velké problémy. Od paní učitelky z matematiky jsem dostávala poznámky typu: Hlásí se v hodině. Říká nahlas svůj názor. Z chemie jsem měla průměr 1,13 a paní učitelka mi řekla: ,Já ti tu jedničku dám, když se příští pololetí už nebudeš hlásit.“ Všechno to vygradovalo tím, když mi paní učitelka třídní řekla, že nad sto omluvených hodin na mě pošle sociální pracovníky. Což i mé rodiče velice rozčílilo. Byl pro mě problém nemít tolik zameškaných hodin, protože i v sedmé a osmé třídě jsem znovu prodělala zápal plic.

Jak už jsem se zmínila, v šesté třídě jsem se dostala do celostátního kola houslové soutěže, kde mě oslovil pan profesor z brněnské konzervatoře a začala jsem k němu dojíždět na konzultace. Příprava na konzervatoř není časově vůbec jednoduchá. Začali jsme uvažovat o přestupu na jinou školu. Na jedné z konzultací u pana profesora se dala moje maminka do řeči s rodiči mých vrstevníků. Jedna z maminek se zmínila o individuálním vzdělávání, tato maminka nám dala kontakty do Prahy a na ZŠ Březovou. Popsala nám způsob vzdělávání její dcery. V půlce osmé třídy jsem tedy opustila kamennou školu a začala jsem se vzdělávat doma. Najednou jsem se mohla plnohodnotně věnovat houslím, ale i škole. Navíc celý kolektiv učitelů a přístup se vůbec s předešlou školou nedal srovnat. Na internetových hodinách se můžu učitelů zeptat na cokoliv, vždy nám učivo vysvětlí tak, že ho všichni pochopí, máme možnost vyzkoušet si nanečisto spoustu testů, které jsou velmi důležité, abychom sami zjistili, v čem máme nedostatky. Je to výborný způsob procvičování, který na kamenné škole děti neznají, a při přepadových písemkách bývají často neúspěšní. Se spolužáky si výborně rozumím, jelikož máme podobné zájmy, cíle v životě a podobné zkušenosti. Letos jsem se dostala na konzervatoř do Brna i do Kroměříže, dostala jsem se znovu do celostátního kola houslové soutěže a získala jsem 3. místo. Moje problémy s plícemi a astmatem se výrazně zlepšily, a to i díky tomu, že nezažívám strach z toho, že onemocním a budu mít zameškané hodiny. Tímto bych chtěla MOC poděkovat panu řediteli a všem učitelům za možnost tohoto vzdělávání.


Vojta

vojtaAhoj, jmenuji se Vojtěch Coufal a momentálně mi je 14 let. Když jsem ještě byl v "normální škole" v 1-3 třídě, tak jsem byl obětí učitelské šikany, ze které mám následky až doteď. Na začátku 4. třídy mi psycholog diagnostikoval školní fobii, která mi téměř znemožnila chodit do školy. Tento problém se se mnou nesl 4 roky ve škole, kde jsem byl pod individuálním plánem, který mi měl pomoct více chodit do školy. Ve škole jsem vydržel maximálně 2-4 hodiny, poté jsem musel odejít kvůli stresu, bolení břicha, motání hlavy atd. Před ukončením 8. třídy jsem se dozvěděl o Březové, na kterou jsem následně na začátku 9. třídy nastoupil.

Nová škola mi umožnila se více soustředit na učení, být méně ve stresu a konečně už nebýt šikanován od jiných učitelů. Před měsícem jsem se dostal na průmyslovou školu s oborem elektrotechnika a můžu za to poděkovat jedině škole Březová. Také bych chtěl hodně poděkovat všem učitelům, kteří mě vyučují a pomohli mi se lépe připravit na střední školu. 

 

 

 

 


Eva

evaJmenuji se Eva Kalkušová a na individuálním vzdělávání – IV jsem od 6. třídy. Do třetí třídy jsem o individuálním vzdělávání neslyšela, pak jsem se seznámila se svojí nejlepší kamarádkou, která se tímto způsobem vzdělávala už od první třídy (začala tento rok také chodit na Březovou).

Jednou jsem u ní byla přítomna na hodině češtiny, která probíhala v kuchyni. Její mamka jí vysvětlovala učivo a u toho měla učebnici, sešit a pomocné papíry. Zrovna probíraly něco, co jsem ve škole nepochopila, a její mamka mi to ochotně vysvětlila, i když to zabralo trochu víc času. Po tom, co jsme skončily, mi dala vytisknuté tabulky, abych si to mohla připomenout, a myslím, že to ještě mám schované.

Nastal čas nastoupit do páté třídy a já byla trochu smutná z toho, že to byl poslední rok s naší úžasnou třídní učitelkou, která byla vždy milá, plná energie a nápadů a neskutečně tolerantní ohledně mých věčně nedonesených úkolů. Ten rok jsme dostali novou učitelku, která nás měla učit dějepis a zeměpis. Byla… jiná než naše třídní. Učivo nepodávala s takovým nadšením. Dokonce jako kdyby jí to ani nebavilo. Skoro každou hodinu nám dala test a mně se změnila v pololetí známka z těchto předmětů na dvojku. Já jakožto neskutečný perfekcionista jsem z toho byla zničená. V lednu jsem rodičům oznámila, že bych se chtěla vzdělávat doma. Musím říct, že byli zaskočeni, ale nakonec souhlasili.

Ale nerozhodla jsem se tak jenom kvůli známce. Osobně nejsem zrovna fanoušek ranního vstávání a vstávat ráno před sedmou do školy a v osm se učit pořád ospalí také není zrovna dobře. A pak tady je ta část, kdy jako studenti sedíme v lavici a díváme se na tabuli, snažíme se porozumět danému učivu, ale i když to nepochopíme, tak se ve výkladu pokračuje dál. Ne vždycky se také sejde parta dětí, které by si spolu rozuměly. Já osobně byla „černá ovce“ naší třídy. Prostě taková… jiná. A ne všichni mají takové štěstí, jako jsem měla já na třídní učitelku, protože takových lidí je opravdu málo. Naštěstí Březová je plná takovýchto učitelů, kteří učivo vykládají srozumitelně, a baví je to.

Když jsem jela poprvé na přezkoušení do Březové, byla jsem opravdu ve stresu, ale nakonec úplně zbytečně, protože všichni byli příjemní a pozitivní, což jsem vůbec nečekala. V osmé třídě se objevila novinka; online hodiny přes Skype. Na (skoro) každý předmět vycházel jeden den v měsíci. V devítce se to rozšířilo. Bylo několik hodin za týden, každý den něco. Také na začátku roku jsme vytvořili skupinu čistě pro žáky deváté třídy, a tak se stalo něco, co jsem myslela, že se nikdy nestane. A to, že jsem znovu získala třídu, ale tentokrát tu, se kterou si rozumím, a necítím se tak úplně jiná, protože to, že jsme každý jiní, nás posiluje jako partu.

Moc bych tímto chtěla poděkovat panu řediteli Zimčíkovi za tuto příležitost, bez kterého by toto nebylo možné. Také samozřejmě všem učitelům na Březové, díky nimž mě učit se baví.


Ľubica

lubicaAhojte, volám sa Ľubica Olejníková a v individuálnom vzdelávaní som dva roky. Bývam v historickom kráľovskom mestečku zaradenom do svetového kultúrneho dedičstva UNESCO pod Tatrami na Slovensku, a tu v našom okolí je veľmi málo individuálne vzdelávaných detí, a ak aj nejaké sú, tak na prvom stupni ako moji mladší súrodenci.

Päť rokov som chodila na bežnú základnú školu, potom dva roky na osemročné gymnázium. Na základke som mala výbornú triednu učiteľku aj dobrých spolužiakov. Aj na gymnáziu sa mi páčilo. So spolužiakmi som si veľmi nesadla, ale celkom mi to vyhovovalo, lebo som skôr introvert. Aj tak som sa im zdala iná, keď som cez prestávky čítala a nie som na Facebooku. Situácia sa zmenila, keď mamka začala chodiť na kurzy Montessori pedagogiky a ja som občas chodila s ňou. K Montessori pedagogike sa mamka dostala kvôli bratovi, ktorý sa narodil s výzvami do života a tento spôsob výchovy a vzdelávania jemu, aj nám naozaj veľmi pomohol. Mňa tento spôsob vzdelávania zaujímal tiež, a keďže chcem byť učiteľkou, už od začiatku som mamkina najbližšia asistentka. Odkedy sa vzdelávam individuálne, môžem s ňou chodiť na rôzne kurzy, aj prax do Prahy, Budapešti, Bratislavy a do rôznych ďalších miest po celom Slovensku i zahraničí. V tradičnej škole som však o podobných výletoch mohla iba snívať. Učitelia mi vyčítali každú jednu vymeškanú hodinu (pre chorobu), aj keď som mala vždy jednotky a všetko zameškané učivo som si vždy opísala a doučila sa. Najprv sa začala individuálne vzdelávať moja sestra. A keďže ja som vedela o takejto možnosti vzdelávania aj na druhom stupni ZŠ a chcela som viac cestovať, tiež som to chcela skúsiť. Od nového školského roku som teda nastúpila do školy Na konci světa. A neľutujem. S mamkou môžem chodiť na kurzy a vzdelávať sa v tom, čo ma baví a čo budem do života potrebovať bez toho, aby niekomu vadilo, koľko mám vymeškaných hodín. Veď na online hodiny sa môžem pripojiť hocikde na svete. Stačí mi internetové pripojenie (aj keď u babky mi tieto vymoženosti modernej doby chýbajú práve kvôli online hodinám – tam chodím na návštevu k susedke).

Kamarátov mám dosť aj bez školy (mám dokonca pocit, že v škole som ich mala ešte menej ako teraz, pribudli k ním totiž “internetoví“ kamaráti z Čiech). Navštevujem základnú umeleckú školu (tohto roku absolvujem z výtvarného odboru, kde sme super partia a navzájom sa dopĺňame, kedže sme každý z inej školy) a chodím na rôzne stretká a do zboru. Dokonca už v tomto veku si môžem vyskúšať rolu učiteľky a chodiť na prax do rôznych Montessori škôl/škôlok aj v Čechách.

Po týchto našich spoločných skúsenostiach otvárame rodinné vzdelávacie centrum, ktorého súčasťou bude aj komunitná škola. Držte nám palce, aby sa nám darilo. Nakoniec by som chcela poďakovať celej škole Březovej za možnosť zažiť to všetko, čo zažívam. A aj keď na ďalší školský rok pôjdem na bilingválne gymnázium, teda na “normálnu“ školu, moja sestra tu chce pokračovať namiesto mňa. A určite túto školu odporúčam všetkým, čo chcú zažiť niečo nové.

Ďakujeme Vám a pozdravujeme zo Slovenska spod Tatier.

diplom2016 papjery krajske    diplompap01    diplompap02

logo skoly snapisem© 2017 Vydává: Školy Březová - střední odborná škola, základní škola a mateřská škola, Březová, okres Uherské Hradiště.
Šéfredaktor: MgA. Andrej Ševčík, e-mail: papjerky@gmail.com

www.zsbrezova.eu