logo svetle modre

 

 

XI. ročník  2019/2020

Literatura

Jan Palach a Jan Zajíc - zbytečná oběť?

Jan Palach a Jan Zajíc byly živé pochodně zažehnuty v roce 1969. Dvě duše dohnané člověkem k obětování vlastního života pro člověka. Dva mladí lidé s nesmírnou odvahou a odhodláním.

            V krutých 50. letech bylo uvězněno přes 200 000 lidí. A v důsledku politických procesů popraveno více než 200 lidí jako například Milada Horáková nebo Rudolf Slánský. V roce 1953 zemřel Josif Vissarionovič Stalin a Klement Gottwald, což předznamenalo relativní uvolnění režimu v 60. letech. V roce 1968 nastalo tzv. Pražské jaro, kdy byla zrušena cenzura a lidé začali znovu věřit, že bude líp. Demokratizační reformy nabraly neobyčejný spád a to se v Sovětském svazu nelíbilo. A když v srpnu 1968 přišla zrada a na Československé území vnikla “spojenecká” vojska Varšavské smlouvy a většina lidí postupně znovu ohnula hřbet, byla to dost možná poslední kapka v poháru trpělivosti Jana Palacha.

            Dvacetiletý Jan Palach se upálil 16. Ledna 1969 v Praze na Václavském náměstí. Inspirací mu pravděpodobně byli buddhističtí mniši a Jan Hus. Palach se totiž na pohled pro kamaráda podepsal jako Tvůj Hus. Zapálil se na protest proti tehdejšímu režimu a proti pasivitě a lhostejnosti lidu. Ve svém dopise napsal, že existuje celá skupina lidí, kteří jsou domluveni na takovémto protestu. Přičemž on sám měl tu čest vylosovat si jedničku. Napsal také, že další pochodně se začnou zapalovat, pokud nebudou splněny jejich podmínky. Ty byly dvě. Zrušení cenzury a zákaz rozšiřování “zpráv”. Následně se podepsal jako pochodeň č. 1. Existence této skupiny však nebyla nikdy potvrzena. A tak se usoudilo, že nikdy nebyla a Palach si to vymyslel, aby připsal svému činu ještě větší důležitost. O skupině mluvil i v nemocnici, kdy už pravděpodobně věděl, že zemře, ačkoliv určitě doufal, že ne. Nakonec vzkázal, ať se ti ostatní neupalují a zůstávají naživu. Pokusil se i vyslovit něčí jméno. Tím se snažil potvrzovat, že skupina je a pokračoval v nátlaku na generaci rodičů, jejichž děti mohly být potenciálními pochodněmi. I přes bolesti, které měl, uvažoval rozumně a zůstával odhodlaný a věrný sám sobě a svému činu.

            Dost lidí říká, že to bylo zbytečné. Chudák kluk, zahodil celý svůj život, vždyť tanky tady byly ještě dalších dvacet let. Říkají, že byl Jan Palach duševně nemocný. Je jim ho líto. Je jim líto života, který mohl ještě mít. Říkají, že smrt není hrdinstvím. Že spácháním sebevraždy nic nedokázal.

            Jan Palach nebyl sebevrahem, jeho cílem nebylo zemřít. On chtěl vzbudit lidi. Ano, bylo by hezké, kdyby žil. Kdyby si založil rodinu, zestárl a dožil. Ale to se nestalo. On se zapálil a zemřel. Taková je realita a mluvením o tom, jak by bylo lepší, kdyby žil nic nezměníme. Je zbytečné ptát se, co by kdyby. Smíme se akorát dohadovat o tom, co ho k tomu vedlo a jestli to mělo nějaký dopad.

            Nevím, jaké to bylo v té době. Nevím, co člověk cítil, když se ráno probudil. Ale Jan Palach si očividně myslel, že je potřeba něco změnit. Že je zapotřebí něčeho tak radikálního a emocionálního, aby to lidi probudilo a oni šli stávkovat a bojovat. V rozhovoru, který s ním udělala psychiatrička Zdeňka Kmuníčková, říká, že člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.  Jan Palach tak byl přesvědčený, že tento čin je to nejvíc, jak může zrovna bojovat. Přiložil tak svůj dílek do mozaiky, která vedla k pádu zla. A i přes to, že jeho dva požadavky nebyly splněny, dokázal zažehnout v lidech oheň, který je nenechal a nenechává se podvolit. A to, že jeho oběť má jistý dopad i na dnešní generace, které nic z toho nezažily, je důkazem toho, že to zbytečné nebylo. Tohle on dokázal. Dokázal se vrýt do paměti lidí a našel si místečko v jejich srdcích. Zavázal je k boji. Je to jako když svému příteli slíbíte před smrtí něco pro něj velice důležitého. Jen tak se na to nevykašlete. Něco ve vás vás nenechá. A tak se to podle mě stalo s Československým lidem. A už proto to nebylo zbytečné. On v člověku zanechal cosi, co ho žene kupředu a vzbuzuje v něm život a lidskost. A i když tady tanky byly dalších dvacet let, za těch dvacet let si lidé na výročí jeho oběti vzpomněli, postavili se a celé týdny demonstrovali. A i když jeho čin nebyl důvod, proč režim padl, byl jedním z dílků.

            Stejně jako Jan Palach se upálil Jan Zajíc nebo Evžen Plocek. Jan zajíc se zapálil měsíc po Palachově pohřbu na 21. výročí komunistického převratu. Ve svém dopise píše, že navzdory Palachově činu se lidé vracejí do starých kolejí. A proto se je pokusí znovu vyburcovat. Zároveň lidi žádá, aby nezahodili další šanci, která se jim naskýtá a nenechali ho tak zemřít. Bohužel se mu jeho čin nevydařil tak, jak asi očekával. Kvůli tomu, že nestihl vyběhnout přímo na oči lidí, podařilo se to tentokrát více ututlat. Smysl to ale mělo stejný jako Palachova oběť. Tentokrát se to sice nedostalo mezi obyčejné lidi, ale dostalo se to ke klíčovým postavám. To jak moc to pro ně bylo důležité ututlat, je důkazem toho, že to pro ně bylo nebezpečné. Báli se, že to lidi vyburcuje znovu a víc? Pak Zajícův čin nebyl zbytečný.

            Jan Palach a Jan Zajíc tedy přiložili své dílky. Jestli to bylo zbytečné? Nebylo, protože každý dílek je důležitý. Jestli to byl správný způsob jak dílky přiložit? To záleží, jak si to kdo vyloží. Každý si na to udělá vlastní názor ve své vlastní realitě. Je ale jisté, že pokud to Palach udělal sám sobě a věřil tomu, tak alespoň jednou to správné bylo. Bylo to správné v jeho realitě. Bylo to správné pro něj.

            Jeho čin sice nestrhl ostatní k okamžitému boji. Ale měl smysl a dlouhodobý dopad na duše a emoce.

“Zemřel jen ten, kdo žil pro sebe.”- Jan Zajíc

“Člověk by měl bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.”- Jan Palach

Anna Lamplotová, 9. ročník

 

skolni casopis2019 krajskolni casopisskolni casopis2017 kraj

logo skoly snapisem© 2020 Vydává: Školy Březová - střední odborná škola, základní škola a mateřská škola, Březová, okres Uherské Hradiště.
Šéfredaktor: Jana Buryanová, e-mail: papjerky@gmail.com

www.skolybrezova.eu