XIII. ročník  2021/2022

asi jsem zaspal, ale to už mám těch 9 let za sebou? Vypadá to, že jo. Zkusím vymyslet něco inteligentního, ale neručím za to.
Sice jsem tu zažil jen 2 roky, ale jeden z toho byl „online rok“. Poprvé, když jsem nahlédl do třídy, tak vzadu seděl takový pohledný hoch, který taktéž hraje fotbal, a je to, kdo jiný než Ondráš. Místo vedle něj pro mě bylo jak vyšité. (První hodina - dostal jsem papír s mocninami a odmocninami, které jsem v životě neviděl, ale stačila jedna hodina a dokázal bych je počítat do nekonečna.)
Filip Jurásek nebo taky Palec. Poprvé, co jsem ho viděl, tak přišel se zlomenou nohou a rok po tom se chtěl naučit kopat do míče, ale nejlépe se naučil kopat do země. Filip Panák - nebo také náš třídní „byznysmen“. Dáš mu 1 000 a za rok z toho budeš mít 1 000 000. Je to prostě náš třídní investor a teď dokonce i trenér mládeže na Březové. Čte knihy od rána do večera, jak anglicky, česky, tak i německy. Miloš, co bych k němu měl říct? Milda, kouzelník s míčem na noze, obounohý, rychlý a o jeho dovednostech s míčem radši nemluvím. Milda je takový náš „Messi z Wishe“. Ondra Machala (Machyč), který ví většinou vše, a my můžeme jen závidět. Lucka, ta je naše záchranářka. I když je tichá, tak vždy pomůže celé třídě. Michal, větší než tabule, rád hází míčem do koše a taky se na něj občas zavěsí, jak nějaká opice, nechápu. Domča rychlomluvec, který když spustí, tak je druhý Eminem z Březové. První je Míla. Většinou, když spustí, tak mu rozumíme tak 2 slova. (Paní učitelka ho zastavuje s tím, že musí vše znova a pomalu odříkat.) Pepa si chodí údajně v němčině nakupovat zeleninu do banky, ale každý z nás řekne občas nějakou prkotinu. Příběhy naši třídní paní učitelky jsou dost zábavné a umí vždy zlepšit náladu.
A na konec to nejlepší! A kdo by to byl jiný než naše bohyně krásy Klára - nebo taky trpaslík. Říkáte si, co je trpaslík Trpaslík je bytost malého vzrůstu, která se objevuje v mýtech, pověstech a taky v naší třídě. Trpaslíci se dožívají 250 let, takže nemusíme mít obavu, že se o naše děti dětí nikdo nepostará. A jak říká pan učitel Zvardoň, je to naše drsná Klára. Drsná Klára je občas zlá, občas hodná (záleží podle nálady) a taky ráda pomůže, když se vyskytne možnost.
Prožili jsme spolu jak těžké, tak i ty lepší časy. Ale vždy jsme byli jako jedna třída a snažili jsme si pomoct. Přišli k nám noví žáci, ale vždy jsme je přijali do kolektivu a vycházeli s nimi. Pár jich i odešlo, ale nedivím se, když byli pod nátlakem našich chytrých mozků. (Stává se i v lepších rodinách… Dík, že jste došli!;-)A tak by bylo právě v tuto chvíli dobré poděkovat bez výjimky všem vyučujícím za to, že i přestože jsme bývali občas tak trochu neposední nebo líní, tito lidé nás něco naučili a nikdy nad námi nezlomili hůl. Velké díky patří tedy jak celému učitelskému sboru, tak i váženému panu řediteli a všem ostatním zaměstnancům naší útulné školičky. Obzvlášť si zaslouží poděkování i naše paní učitelka třídní, která za námi vždy stála a pomohla či poradila s čímkoli, co bylo v jejích silách.
Na tuto školu sice již nikdy chodit nebudeme, ale ty přenádherné vzpomínky zůstanou navždy. Život jde dál, proto přeji všem svým spolužákům mnoho štěstí a úspěchů na jejich dalších životních cestách.

Filip Pavlovič, 9. třída

Školní rok se pomalu chýlí ke konci a my jsme dostali za úkol vymyslet nějaký proslov. Nevím jistě, jak velký to bude zázrak, ale pokusím se aspoň o něco.
Nejsem tu sice od první třídy, ale věřím tomu, že se většina naučila minimálně ty základní dovednosti, jako je čtení, psaní, počítání nebo třeba kotoul vpřed.
Myslím, že nejen mě, ale i ostatní čekala v páté třídě psychická příprava na druhý stupeň. Mě obzvlášť pořádná, protože jsem šel na Hrozenkov a to mluví samo o sobě. Hned, když jsem tam přišel, mi bylo jasné, kdo mě tam bude nejvíc štvát. Ale to nebudu říkat. Tak to ovšem chodí všude. Jsou lidé, kteří jsou našemu srdci blízcí, a pak ti, které už nikdy nemusíme potkat.
Ale abych jen na tu školu neplival, musím říct, že tam byla docela sranda. A když jsem tam ještě chodil, vařili celkem dobré obědy. Taky jsem tam narazil na dobré učitele. Škoda, že většina z nich se tam moc dlouho neohřála.
V osmé třídě jsem pak přestoupil sem na Březovou a musím říct, že to byla jedna z těch nejlepších věcí, co mě napadla. První rok jsem si dost dlouho zvykal. To víte, zvyk je zvyk a navíc jsme byli dlouho doma, ale nakonec to dopadlo dobře.
A tím jsme se dostali až do současnosti. Život na základní škole pomalu končí. Za celou dobu jsem potkal spoustu kamarádů, zažil spoustu dobrých věcí a přiznám se, že mi to bude chybět. Děkuji za pozornost, omlouvám se všem, kteří tento čas mohli využít jinak, a hezký zbytek dne!

Ondřej Machala, 9. třída

Jak jistě někteří víte, nadcházející letní prázdniny pro nás deváťáky jsou těmi posledními na této základní škole. Teď mi dovolte připomenout to, co se nám za těch krásných devět let přihodilo, u čeho jsme se nejvíce zasmáli a na co budeme celý život s radostí vzpomínat.

Do první třídy nás nastoupilo pouze osm a to jen Březovanů, ale díky naší super škole jsme mohli poznat i další super lidi. Mnozí jsou tu až dodnes a někteří zase ne.
Určitě nesmíme zapomenout na pana učitele Zrníka, se kterým jsme si užili opravdu mnoho legrace. Například to, že jednoho rána jsme se vážně vyděsili. Do třídy přišel pan učitel a pronesl tuhle větu: "Tak děti, píchly mě včely". S napuchlým okem chodil po škole ještě další týden. V následujícím ročníku, kdy nás učil ještě pan učitel Zrník, jsme zažili něco, co asi nikde na škole jen tak nezažijete. Jen si představte, jaké by to bylo, kdyby k vám do třídy váš učitel přinesl chlupatého tvora. O tom, jestli to byla koza nebo ovce, přemýšlíme ještě dodnes. Každopádně to asi není zas tak podstatné. Jmenovala se Cucka a ta se rozhodla, že se provede po škole sama.
Vlézt se do té asi nejmenší třídy, mimochodem bylo to, když jsme byli páťáci, je opravdu bolest a to jako fakt. Zvlášť, když nás bylo v té době zrovna nejvíce za celých devět let. Malá třída rovná se kopec srandy. Až na tu spadlou skříň, která dokonce způsobila jedné z paní učitelek zranění. Chudák je také Ondrova hlava, která si od zdi se střešním oknem toho užila vážně dost.
Na co budeme jistě dlouho vzpomínat z páté třídy, je akademie, která proběhla na konci školního roku, a naše představení, parodie na Superstar jménem Šuterstár byla opravdu bomba.
V šesté třídě jsme zažili super výlet na Žítkové. Ještě teď si vybavujeme někteří z nás tu hlášku uprostřed noci, kdy jsme nemohli usnout, kterou pronesl mladičký španěl Manolíto v našem pokoji. Hláška "Ser si oko" nám ho stále připomíná, protože na Březovou jezdí jen v období velkých prázdnin a to jen na nějakou dobu.
Sedmá a osmá třída byly opravdu oprus. Uznejte sami, že sedět u laptopu nebo počítače není to pravé ořechové, co se školy týče, a každý si jen zřídka pamatuje, co se za tyto dva roky pandemie vlastně stalo. Každý den to samé dokola. Tu bude možná i důvodem, proč ty dva roky utekly, tak strašně rychle.
A pak? Devátá třída. To je asi jeden z nejtěžších roků, který žák zažije. Však to poznáte sami. Období před přijímačkami je velmi těžké a stresující, ale když už si tím projdete a jste přijatí na vaše vysněné školy, tak už si jen vydechnete.
Chtěli bychom poděkovat všem učitelům za super výlety, kopce srandy a mnoho dalšího. Omlouváme se za všechny naše chyby a problémy, které jsme Vám způsobili. Obrovské díky patří paní učitelce Ševčíkové, která s námi vydržela 4 roky, ale také paním učitelkám Ryškové a Miklánkové. A nesmíme také zapomenout na pány učitele Zrníka a Miškara. Rádi bychom se s vámi rozloučili. Bylo nám tu s vámi hezky a navždy zůstanete v našich srdcích. 
Tohle byl náš úžasný příběh, příběh dlouhý 9 let, 9 let, na které nikdy nezapomeneme.

Děkujeme, Vaši deváťáci, Miloš Čačík